v Brně před filmem

ÚTERÝ, 6. BŘEZNA 2012

31 konců / 31 začátků
Film, který za okamžik shlédnete trvá 82 minut, je barevný, širokoúhlý a členěný do dvaašedesáti oddílů. Umělecká skupina Rafani ho nazývá „filmovým traktátem“. Název 31 konců / 31 začátků odkazuje k jeho vnitřní struktuře. Jak ostatně sami brzy zjistíte, tato struktura je na makroskopické úrovni symetrická. Jednatřiceti úvodním oddílům odpovídá stejný počet oddílů druhé části. Bylo by možné představit si ho jako pokreslený list papíru, který přeložíte v půli a při pohledu přes lampu si všimnete, že nakreslené obrazce přiléhají k sobě a vzájemně se doplňují.
Přeložením papíru vzniknou dvě křídla a místo ohybu. Místo tohoto ohybu je v názvu filmu 31 konců / 31 začátků vyjádřeno diagonálním rozdělovníkem. Pakliže znovu film přirovnáme k listu papíru, je tato brázda mezi oběma křídly (a z rubu listu jakýsi břit) jeho smyslem. Co je skutečnou středovou osou přeloženého papíru? Zamyslíme-li se ale nad místem překladu listu důsledně, nemůžeme než vznést pochybnost nad vhodností pojmů jako brázda nebo břit. Musíme dokonce zpochybnit i samotný pojem místo. Pakliže jsem uvedl, že smyslem filmu je ohledávání tohoto středu, tematizují vlastně ne-místo.
Už v prologu filmu Rafani upozorňují na koncepci cesty jako metody zkoumání tématu. Místem, kterým procházejí, je město – Praha. Jak uplývají minuty filmu – a věřím, že vám tím neprozrazuji „zápletku“ - prokazuje stále lépe, že Praha a město jsou metaforami pro rozsáhlý okruh problémů, které ve své vykonstruované cestě zvolili za hodné pozornosti. Záměrným vzpíráním se „zákonitosti dobrého tvaru“, lidské nevědomé tendenci interpretovat informace tak, aby se staly utříditelnými, tedy uchopitelnými a tedy považovatelnými za „poznání“, vytvořili film, který není dokumentem o městě, ani o Praze. Spíše bychom ho mohli považovat za film o rozpornosti a neúplnosti poznání, o vztahování se od místa k ne-místu, o cestě ke středu, který nelze definovat jinak, než jeho imaginárním překročením. „Přemýšlení je také hegemonie svého druhu“, řekne ve filmu teoretik umění Vít Havránek, jeden z mnoha lidí, kteří ve filmu promluví. Říká tím, že není možné vyhnout se interpretaci faktů. Obraznou i fakticky popsanou pěší vycházkou městem od jeho okraje k centrálnímu ne-místu a zase od něj k okraji Rafani vyšrafovávají místa, kterými prošli a kam dohlédli. Na okraji každého takto vyšrafovaného místa se vyskytují neúplnosti, nedořečenosti, pahýly. Také občas se vyskytující návaznost může být ošidná, jako když anarchista Ondřej Slačálek promluví o citedalizaci a zanedlouho pro něm Vladimír 518 o citadele, ačkoli oba myslí na něco úplně jiného. Nespojitost a rozpornost jsou však součástí strategie, kterou Rafani zvolili v touze po poboření představ o filmu jako Odpovědi a rovněž o schopnosti Autora být jejím zprostředkovatelem.
Vážení diváci, připravte se na poměrně náročných 82 minut. Není u nás zvykem, abychom byli znejišťováni tím, že Autor převaluje samotné téma jako horkou bramboru v ústech. Někdy míváme takový pocit z vysloveně špatných filmů, ale to většinou bývá sebeklam nebo póza před sebou samým. Přitom dobře víme, v čem to bylo špatné. Domnívám se ale, že toto není případ filmu, který jste se podvolili shlédnout.

Jiří Ptáček
(Projev před projekcí filmu 31 konců / 31 začátků v Kině ART, Brno, 6. 3. 2012)