středa 21. listopadu 2012

čtvrtek 1. listopadu 2012

?


KONDENZOVANÝ ROZUM (ODKAZ KONCEPTUÁLNÍHO UMĚNÍ) 
Je-li moderna naší antikou, je konceptuální umění naší modernou? Pojmem konceptuální je dnes v českém prostředí běžné označovat skoro veškeré umění. Jak je možné, že označení poměrně jasně definovaného uměleckého směru takto „zlidovělo“? Pojmenovává se jím v různém spektru konotací a emocionálního zabarvení jakýkoliv projev, který obsahuje  racionální přístupy a logické postupy nebo využívá konceptuální či prostě jen metodiku, případně se jedná o jakoukoliv formu manifestace, která není čirou emanací formy či emocionálním subjektivismem. Avšak i emocionální akcent byl zahrnut a nalezen v konceptuálních vodách a označen pojmem romantický konceptualismus. Stejnojmennou výstavu pak představil Jörg Heiser v roce 2007 v Kunsthalle v Norimberku a v BAWAG Foundation ve Vídni. Je možné, že uzlovým bodem problému je vztah chaosu a organizovaného myšlení a formy. Anne Ellegoodová ve svém textu Motley Efforts. Sculpture’s Ever-Expanding Field poukazuje na výrok Samuela Becketta, že úkolem umělce je nalézat formy, které absorbují chaos („find a form that accommodates the mess“). Naopak T. W. Adorno v knize Minima Moralia poznamenává, že posláním současného umění je vnášet chaos do řádu („bring chaos into order“). Na jiném místě této knihy varuje před zaštiťováním se spiritualismem v době krize rozumového věku: „Poněvadž pod paprskem rozumu objekty vychladly a pozbyly zdání oduševnělosti, stává se jejich společenská kvalita v osamostatnělé podobě jakožto přírodně-nadpřirozená věcí mezi věcmi“.
Výstava Kondenzovaný rozum je přehlídkou postkonceptuálního a současného umění u nás od devadesátých let po dnešek. Odráží situaci, kdy současné umění do sebe vstřebalo odkaz konceptualismu v jeho rigorózní i pozdější odvozené podobě. Představy, že by konceptuální směr měl být vystřídán čímsi nekonceptuálním, vyvážen důrazem na podvědomí a pud, se zřejmě zcela nenaplní. Mechaniku střídání uměleckých směrů potlačila mechanika zahrnutí a transformace. Přestože otázka centrálnosti konceptuálního programu v současném českém umění již byla u nás jak povrchně kritizována, tak také seriózně zkoumána (nejvýraznější impulz přinesla konference teorie umění pořádaná v roce 2010 VVP AVU s názvem Důsledky konceptualismu) Wannieck Gallery, jakožto instituce, která se orientuje především na umění posledních 30 let, cítí potřebu se tímto problémem zabývat a výstavou překročit rámec své sbírky. Výstavu kurátorsky připraví Edith Jeřábková a Richard Adam. 

Vystavující umělci: ?

Hahahahahaha


KDO SE SMĚJE
Umění o světě umění

Promítací večer představí videa „na druhou“ – díla, která míří dovnitř uměleckého světa nebo kličkují v terénu popsaném dějinami umění. Komentář důvěrně známého prostředí nebo dialog s „předky“ skrze citování či přímo apropriaci jejich děl někdy působí jako samomluva, jindy jako hloubková meditace. S  tíhou kánonů  se umělci vyrovnávají sarkastickými glosami, recepty na úspěch i znovuzažíváním přímé zkušenosti. Mytizují sami sebe anebo naopak ironizují mučivost vlastních ambicí. Není poznat, kdo se směje naposled a kdo se směje nejlíp.

Výběr z videoarchivu VVP AVU vyjde také na DVD jako čtvrtý díl edice VIDA.

Zastoupení umělci: Jesper Alvaer, Adéla Babanová, Ondřej Brody a Kristofer Paetau, Jan Brož, Vladimír Havlík, Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová, Zuzana Krkošková, František Lozinski o. p. s., Marek Meduna, Michal Pěcouček, Rafani, Jiří Surůvka, Miloš Šejn a Pavel Švec.


Kurátorky: Terezie Nekvindová a Sláva Sobotovičová

neděle 28. října 2012

Hypotéza

Lidé do 35 let se domnívají, že umělecká skupina může vytvářet pouze skupinové výstavy.

úterý 16. října 2012

pátek 21. září 2012

Aleno?!

SPOLEČNOST: Galerie nevzdělaných idiotů?
25. dubna 2009
Mám moderní umění rád. Tedy ne všechno. Ale mám. Jsem-li v Madridu, zajdu do galerie Reina Sofia a pokud tam zrovna nevystavují le Corbusiera, kterého srdečně nesnáším, docela si to užívám. Ne že bych všemu rozuměl, ne že bych byl vším nadšen. A v mládí jsem se rád a nadšeně zúčastňoval různých provokací a perfmormancí, i když jsme jim někdy říkali jinak.A rozhodně si nemyslím že je to jen tím, že léta přibývají, když začínám občas souhlasit s jistým obecným názorem. A to, že přehlídka našich tzv. nejznámějších, takzvaně "aktivistických" umělců je ve skutečnosti přehlídkou nafoukaných tupců a paumělců s atrofovaným egem nabízejících sama sebe komukoli k prodeji. Prodávají často jen aroganci, hysterii a sebestředný egoismus. Skutečné umění prodávat většinou nemohou, nemají totiž co. Kde nic není, ani smrt nebere.
Třeba: Nafilmovat, jak orvu listy z jediného stromu rostoucího na skále a odsoudím jej k zahynutí, a tvrdit, že jde o politicky aktivní a myšlenkově nosnou "ukázku možnosti zneužítí davové akce", může předvádět skutečně jen sebestředný tupec.
Definitivně mne o tom přesvědčila "umělecká" akce skupiny Rafani a několika jejich "uměleckých přátel", když se dne 20.11.2004 vysrali - oficielně tedy "vykáleli" - v Národní galerii. Na této nekulturní a odporné, jakoby "umělecké protestní akci" se skutečně předvedla úžasná kvalita duševních pochodů dotyčných tedy Marka Meduny, Petra Motejzíka a jejich nadšených obdivovatelů Ondřeje Brodyho, Jiřího Franty a Václava Magida, tehdy studentů UMPRUM.
Co mne ovšem zajímá, proč se této vrcholně "umělecké akce" nezúčastnila kmenová členka skupiny umělkyně Alena Kotzmannová. No, možná jí to přišlo žinantní, kálet v NG, nebo s tím nesouhlasila a nebo prostě měla to, co postihuje ženy - zácpu. To se pak blbě hovnem "performuje".
Zdají se vám moje slova příliš drsná? No, když někdo tvrdí, že sraní v umělecké galerii na zem mezi obrazy je výrazem uskutečňování manifestu, kterým prý chtějí dotyční "dosáhnout budoucnosti s vyšší kvalitou lidství," tak se nesmí divit, že za realizovaným hovnem vidím to, co vidím.
Od dob dávno minulých, tedy od roku 2004, jsme za celou pětiletku postoupili daleko dál. Pražská rádoby avantgardní galerie "Roxy/NoD" přešla na silnější kalibr. Takzvaná umělecká skupina CZAKRA studentů ústecké Katedry výtvarné kultury UJEP Tomáše Čápa a Michala Krause se prý "soustředila na kritiku současné společnosti". A moc se tím nemalují. Navrhují rovnou na střílení na lidi. To je skutečně "adresná a úderná kritika". Prý je to výrazně "umělecký čin", jak si pochvalovali autoři výstavy a vedení galerie. A že prý pak předají prostřílené fotky politikům a bude švanda. Páč politici uvidí, jak je lidi nemají rádi a blé, blé, blé, obvyklé pubertálně korektní kecy.
Autoři projektu výstavy i její pořadatelé musí být skutečně lidé "alternativní". Pokud se tedy dokáží radovat z toho, že okolojdoucí tupci, neuvědomující si, co vlastně dělají, střílí do obličeje lidí. Dneska ještě jen ze vzduchovky a na fotografie. A co zítra?
Nějak si tihle fréé hoši a dívky nevšimli, že se ve světě střílí čím dál tím víc přímo do lidí. Tím nemyslím Talibán, ale donedávna ještě hodné a slušné hochy, kteří vyvraždí své spolužáky. Slušné zaměstnance, kteří si kvůli tomu, že je vedoucí rozzlobil, vyvraždí namátkou několik spolupracovníků a kolemjdoucích. Až po "rozzlobené" občany, kteří střílí v soudní síni.
Nechápal jsem nejdřív, že zástupci města Praha a ani politici nedošli za vedením této galerie a neřekli, tak vážení, už je těch blbostí dost. Zaražte to. Střílet na lidi není umění! Až mi došlo, že to by spřátelení novináři řvali, to že by si televize užila a roznesla by politiky na kopytech, že nejsou demokrati, že chtějí cenzuru, že brání umění…. A tak jsme se v rámci "umění" učili střílet do lidí. Moc hezká představa užitého umění.
Jak dlouho asi může trvat, než se někdo rozhodne, že když můžou "oni umělci", proč ne já? Abych byl také slavný a "umělec". Neboť jak nám ukázali na výstavě placené z daní a s pověřením magistrátu Praha, střílet na lidi, které nemám rád, je konec konců správné, že. Takže můžeme jen doufat, že se mezi diváky této "řachtandy" nenajde nikdo, kdo si půjde vyzkoušet v praxi tohle "umění" se samopalem třeba do Parlamentu. Anebo na zasedání nějaké jiné hnusné organizace, kde sedí ti odporní volení zástupci prohnilé demográcie.Třeba příště až budou volby. Anebo případně na mítinku nějakého toho politika, kterého bych já, mladý a rozzlobený, strašně rád odprásknul! To by byl teprve umělecký úspěch, co?!
Ono to tak nějak vždycky vyplyne z věci. Nejdřív je nenávist k někomu anebo něčemu - jako třeba z Židům, Slovanům a kapitalistům v Německu za začátku 20. století - no a pak už z toho tak nějak obyčejně přijde, že je docela správné vystřílet celé vesnice. Kde žijí takoví ty podlidi, co nedosahují našich myšlenkových výšin. A můžeme to dělat kolektivně anebo individuelně, jak kdy. Jako ona sladká dceruška velitele jednoho nacistického koncentračního tábora, která neměla ty Poláky, Židy, zajatce a podobně tak, ale tak strašně ráda, že je pro své potěšení střílela z balkonu jejich rodinné vily. No, možná pánové Čáp a Kraus nikdy o ničem takovém neslyšeli. Oni by prý rádi "svobodu". Neboť prý jejich "výstava" "..já bych to..." vychází z elementární lidské potřeby neustále hledat "svobodu". I svobodu střílet lidi? Jen tak? No snad by měli na ústecké Katedře výtvarné kultury UJEP také začít vyučovat dějiny a základy civilizace.
Ona zrovna ústecká katedra, tedy škola z města, kde proběhly nedávno hromadné nacistické oslavy Hitlerových narozenin a tryzna za sudetoněmecké oběti "barbarského" bombardování v roce 1945, by měla učit, co je ještě únosné.
Zatímco v době mezi světovými válkami měli "umělci" v oblibě žvanit o úžasnosti komunismu, za což lidstvo zaplatilo stovkami milionů mrtvých, dnes je v české kotlině "in" hlásat, že zdejší obyvatelé jsou póvl Evropy a hlavně že jejich dějinné chyby jsou vůbec a všude nejhnusnější. Třeba ta "chyba", kdy jsme zrušili Protektorát a vyhnali sudetské Němce. Nejen pan Doležal v každém článku neopomene připomenout čistoskvoucí nevinnost všech Němců žijících kdysi v tomto prostoru a odpornost našinců, ale i umělci si rádi přidají.
Taková skupina Pode bal, aby to nebylo jen na ty shora jmenované, se předvedla v plné kráse. A hned ukázali, jací že jsou "demokraté" a světoví umělci. Přetřít pražskou Lennonovu zeď, kam chodili za totáče demonstrovat mladí lidé proti bolševické diktatuře, to samo svědčí o jejich "angažovanosti". A jejich chápáni "svobody".
Za nejodpornější manipulaci skupiny Pode bal lze považovat akci Dotazník. Na ní ukazovali v Praze kolemjdoucím dobové fotografie z roku 1945 zobrazující zhanobené pražské Němce a nechávali je odpovídat na otázky o odsunu sudetských Němců. To je angažovaný umění? Jenže v čí prospěch?
Jak to, že neukazovali také jiné fotografie? Třeba zavražděných obyvatel, včetně žen a dětí, z obytných domů na Pankráci?! Anebo fotografie masakru povstalců i okolojdoucích na Masarykově nádraží. Obrázky nesmyslných vražd civilistů na předměstích…. Těch mrtvých bylo více než dva tisíce. A pak se teprve ptali na otázky o odsunu. Mohli by je doprovodit seznamy popravených za heydrichiády.
Jenže to by pak dostali jiné odpovědi, než na které jejich donátoři čekali, že?! Ti, kdo měli z tohohle "divadélka" radost, byli jistěže ti, kteří by nás tak rádi označili za skutečné viníky druhé světové války, jak to celou dobu tvrdil Hitler. A dodnes tvrdí jeho následovníci a jejich přátelé. Ti, co píši do novin, i ti, co pochodovali v Ústí a v Jirkově a tak.
Osoby tvořící skupinu Pode bal nechaly vyrobit trička s nápisem "Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku".
Ano, to je skutečně skupina Pode bal. A její souputníci a kolegové.S tím bych souhlasil. Srabové a hajzlíci. A vědomě či nevědomě pomahači nových i starých nácků. Jak se ostatně právě teď ukázalo v galerii Roxy/ NoD. Ale o tom příště.

úterý 21. srpna 2012

pondělí 23. července 2012

sobota 30. června 2012

pondělí 25. června 2012

Nebojte se tmy

Filmový debut známé umělecké skupiny Rafani se zabývá propletencem nejrůznějších vztahů, který se vine na ose mezi centrem a periferií. Není to téma v současném dokumentu nové a neobvyklé, na filmu 31 konců/31 začátků je ovšem zajímavý a nesporně originální způsob zpracování, kterým nabývá na přesvědčivosti i jeho téma. Do svého filmového traktátu, jak skupina své dílo označuje, pozvali Rafani dvacet jedna osobností, které reprezentují „oficiální“ alternativní pražskou kulturu. Výtvarníky, hudebníky, grafiky, teoretiky a aktivisty doplňuje samotné jejich působiště, město Praha jako produkt a průnik života a kultury. Město je důležitý prvek filmu, který svojí nejednoznačnou formou mj. odráží trendy a podoby současného urbanismu a městského plánování. Dávno nežijeme ve světě modernistické přehlednosti. Není už zdaleka zajímavé (ani možné) pozorovat tvar města z okénka letadla, ale naopak ponořit se do něj. Stát se součástí tvaru, ovšem ztratit tak o něm přehled. Města dvacátého prvního století jako by vlastně rostla sama, není snadné řídit jejich vývoj, ovlivňovat jejich strukturu a už vůbec se nedají vymezit jejich hranice. Jsou to organismy navzájem prorostlé na první zdání spolu nesouvisejícími elementy. Jako by se skutečně začínaly podobat (pra)lesům („Les je největší hi-tech“, říká ve filmu grafik a muzikant Vladimír 518). Není tohle vlastně popis současného umění? Pojetí města jako metafory života a umění se dostalo do zájmu kinematografie velmi brzy po jejím vzniku. V tomto ohledu vlastně Rafani de facto nepřicházejí s ničím novým, nýbrž navazují na klasická filmová díla jako např. Berlín, symfonie velkoměsta (1927), Muž s kinoaparátem (1929) nebo Bezúčelná procházka (1930). Činí tak ovšem prostředky a řečí současného umění. Vypovídají o dnešku, vlastně o přítomném okamžiku svého vzniku. Jejich film je tak zvláštním způsobem současně aktuální a současně pasé. Důležitost okamžiku podtrhuje způsob, jakým Rafani vedou „dialog“ se svými aktéry. Každé ze zpovídaných osobností se ve filmu dostane poměrně omezeného prostoru k vyjádření rámovaného ostrými střihy, jenž mnohdy nemilosrdně ukončují proslovy přímo uprostřed věty. Jako by tak tvůrci mj. chtěli divákovi naznačit, ať v jejich díle nevidí pouze onen výše zmíněný přehled pražské kultury. Rafani rozhodně neposkytují servis kulturychtivým divákům, jejich film není určen k vyplnění programového okénka na druhém kanále České televize mezi přenosem koncertu z Rudolfina a reportáží z vernisáže v Národní galerii. Je jen příznačné, jak moc prostoru ve filmu vyplňují zatmívačky. Ve tmě a tichu se totiž skrývají další a další otázky nikoliv odpovědi. 31 konců / 31 začátků je tak filmem zejména pro ty diváky, kteří se (významové) tmy nebojí. http://dafilms.cz/news/2012/6/25/rafani_news

neděle 24. června 2012

čtvrtek 14. června 2012