sobota 30. června 2012
pondělí 25. června 2012
Nebojte se tmy
Filmový debut známé umělecké skupiny Rafani se zabývá propletencem nejrůznějších vztahů, který se vine na ose mezi centrem a periferií. Není to téma v současném dokumentu nové a neobvyklé, na filmu 31 konců/31 začátků je ovšem zajímavý a nesporně originální způsob zpracování, kterým nabývá na přesvědčivosti i jeho téma.
Do svého filmového traktátu, jak skupina své dílo označuje, pozvali Rafani dvacet jedna osobností, které reprezentují „oficiální“ alternativní pražskou kulturu. Výtvarníky, hudebníky, grafiky, teoretiky a aktivisty doplňuje samotné jejich působiště, město Praha jako produkt a průnik života a kultury. Město je důležitý prvek filmu, který svojí nejednoznačnou formou mj. odráží trendy a podoby současného urbanismu a městského plánování. Dávno nežijeme ve světě modernistické přehlednosti. Není už zdaleka zajímavé (ani možné) pozorovat tvar města z okénka letadla, ale naopak ponořit se do něj. Stát se součástí tvaru, ovšem ztratit tak o něm přehled. Města dvacátého prvního století jako by vlastně rostla sama, není snadné řídit jejich vývoj, ovlivňovat jejich strukturu a už vůbec se nedají vymezit jejich hranice. Jsou to organismy navzájem prorostlé na první zdání spolu nesouvisejícími elementy. Jako by se skutečně začínaly podobat (pra)lesům („Les je největší hi-tech“, říká ve filmu grafik a muzikant Vladimír 518). Není tohle vlastně popis současného umění? Pojetí města jako metafory života a umění se dostalo do zájmu kinematografie velmi brzy po jejím vzniku. V tomto ohledu vlastně Rafani de facto nepřicházejí s ničím novým, nýbrž navazují na klasická filmová díla jako např. Berlín, symfonie velkoměsta (1927), Muž s kinoaparátem (1929) nebo Bezúčelná procházka (1930). Činí tak ovšem prostředky a řečí současného umění. Vypovídají o dnešku, vlastně o přítomném okamžiku svého vzniku. Jejich film je tak zvláštním způsobem současně aktuální a současně pasé. Důležitost okamžiku podtrhuje způsob, jakým Rafani vedou „dialog“ se svými aktéry. Každé ze zpovídaných osobností se ve filmu dostane poměrně omezeného prostoru k vyjádření rámovaného ostrými střihy, jenž mnohdy nemilosrdně ukončují proslovy přímo uprostřed věty. Jako by tak tvůrci mj. chtěli divákovi naznačit, ať v jejich díle nevidí pouze onen výše zmíněný přehled pražské kultury. Rafani rozhodně neposkytují servis kulturychtivým divákům, jejich film není určen k vyplnění programového okénka na druhém kanále České televize mezi přenosem koncertu z Rudolfina a reportáží z vernisáže v Národní galerii. Je jen příznačné, jak moc prostoru ve filmu vyplňují zatmívačky. Ve tmě a tichu se totiž skrývají další a další otázky nikoliv odpovědi. 31 konců / 31 začátků je tak filmem zejména pro ty diváky, kteří se (významové) tmy nebojí.
http://dafilms.cz/news/2012/6/25/rafani_news
neděle 24. června 2012
čtvrtek 14. června 2012
úterý 12. června 2012
sobota 12. května 2012
pondělí 7. května 2012
neděle 29. dubna 2012
sobota 28. dubna 2012
pondělí 23. dubna 2012
čtvrtek 19. dubna 2012
pondělí 2. dubna 2012
středa 21. března 2012
neděle 11. března 2012
v Brně před filmem
ÚTERÝ, 6. BŘEZNA 2012
31 konců / 31 začátků
Film, který za okamžik shlédnete trvá 82 minut, je barevný, širokoúhlý a členěný do dvaašedesáti oddílů. Umělecká skupina Rafani ho nazývá „filmovým traktátem“. Název 31 konců / 31 začátků odkazuje k jeho vnitřní struktuře. Jak ostatně sami brzy zjistíte, tato struktura je na makroskopické úrovni symetrická. Jednatřiceti úvodním oddílům odpovídá stejný počet oddílů druhé části. Bylo by možné představit si ho jako pokreslený list papíru, který přeložíte v půli a při pohledu přes lampu si všimnete, že nakreslené obrazce přiléhají k sobě a vzájemně se doplňují.
Přeložením papíru vzniknou dvě křídla a místo ohybu. Místo tohoto ohybu je v názvu filmu 31 konců / 31 začátků vyjádřeno diagonálním rozdělovníkem. Pakliže znovu film přirovnáme k listu papíru, je tato brázda mezi oběma křídly (a z rubu listu jakýsi břit) jeho smyslem. Co je skutečnou středovou osou přeloženého papíru? Zamyslíme-li se ale nad místem překladu listu důsledně, nemůžeme než vznést pochybnost nad vhodností pojmů jako brázda nebo břit. Musíme dokonce zpochybnit i samotný pojem místo. Pakliže jsem uvedl, že smyslem filmu je ohledávání tohoto středu, tematizují vlastně ne-místo.
Už v prologu filmu Rafani upozorňují na koncepci cesty jako metody zkoumání tématu. Místem, kterým procházejí, je město – Praha. Jak uplývají minuty filmu – a věřím, že vám tím neprozrazuji „zápletku“ - prokazuje stále lépe, že Praha a město jsou metaforami pro rozsáhlý okruh problémů, které ve své vykonstruované cestě zvolili za hodné pozornosti. Záměrným vzpíráním se „zákonitosti dobrého tvaru“, lidské nevědomé tendenci interpretovat informace tak, aby se staly utříditelnými, tedy uchopitelnými a tedy považovatelnými za „poznání“, vytvořili film, který není dokumentem o městě, ani o Praze. Spíše bychom ho mohli považovat za film o rozpornosti a neúplnosti poznání, o vztahování se od místa k ne-místu, o cestě ke středu, který nelze definovat jinak, než jeho imaginárním překročením. „Přemýšlení je také hegemonie svého druhu“, řekne ve filmu teoretik umění Vít Havránek, jeden z mnoha lidí, kteří ve filmu promluví. Říká tím, že není možné vyhnout se interpretaci faktů. Obraznou i fakticky popsanou pěší vycházkou městem od jeho okraje k centrálnímu ne-místu a zase od něj k okraji Rafani vyšrafovávají místa, kterými prošli a kam dohlédli. Na okraji každého takto vyšrafovaného místa se vyskytují neúplnosti, nedořečenosti, pahýly. Také občas se vyskytující návaznost může být ošidná, jako když anarchista Ondřej Slačálek promluví o citedalizaci a zanedlouho pro něm Vladimír 518 o citadele, ačkoli oba myslí na něco úplně jiného. Nespojitost a rozpornost jsou však součástí strategie, kterou Rafani zvolili v touze po poboření představ o filmu jako Odpovědi a rovněž o schopnosti Autora být jejím zprostředkovatelem.
Vážení diváci, připravte se na poměrně náročných 82 minut. Není u nás zvykem, abychom byli znejišťováni tím, že Autor převaluje samotné téma jako horkou bramboru v ústech. Někdy míváme takový pocit z vysloveně špatných filmů, ale to většinou bývá sebeklam nebo póza před sebou samým. Přitom dobře víme, v čem to bylo špatné. Domnívám se ale, že toto není případ filmu, který jste se podvolili shlédnout.
Jiří Ptáček
(Projev před projekcí filmu 31 konců / 31 začátků v Kině ART, Brno, 6. 3. 2012)
31 konců / 31 začátků
Film, který za okamžik shlédnete trvá 82 minut, je barevný, širokoúhlý a členěný do dvaašedesáti oddílů. Umělecká skupina Rafani ho nazývá „filmovým traktátem“. Název 31 konců / 31 začátků odkazuje k jeho vnitřní struktuře. Jak ostatně sami brzy zjistíte, tato struktura je na makroskopické úrovni symetrická. Jednatřiceti úvodním oddílům odpovídá stejný počet oddílů druhé části. Bylo by možné představit si ho jako pokreslený list papíru, který přeložíte v půli a při pohledu přes lampu si všimnete, že nakreslené obrazce přiléhají k sobě a vzájemně se doplňují.
Přeložením papíru vzniknou dvě křídla a místo ohybu. Místo tohoto ohybu je v názvu filmu 31 konců / 31 začátků vyjádřeno diagonálním rozdělovníkem. Pakliže znovu film přirovnáme k listu papíru, je tato brázda mezi oběma křídly (a z rubu listu jakýsi břit) jeho smyslem. Co je skutečnou středovou osou přeloženého papíru? Zamyslíme-li se ale nad místem překladu listu důsledně, nemůžeme než vznést pochybnost nad vhodností pojmů jako brázda nebo břit. Musíme dokonce zpochybnit i samotný pojem místo. Pakliže jsem uvedl, že smyslem filmu je ohledávání tohoto středu, tematizují vlastně ne-místo.
Už v prologu filmu Rafani upozorňují na koncepci cesty jako metody zkoumání tématu. Místem, kterým procházejí, je město – Praha. Jak uplývají minuty filmu – a věřím, že vám tím neprozrazuji „zápletku“ - prokazuje stále lépe, že Praha a město jsou metaforami pro rozsáhlý okruh problémů, které ve své vykonstruované cestě zvolili za hodné pozornosti. Záměrným vzpíráním se „zákonitosti dobrého tvaru“, lidské nevědomé tendenci interpretovat informace tak, aby se staly utříditelnými, tedy uchopitelnými a tedy považovatelnými za „poznání“, vytvořili film, který není dokumentem o městě, ani o Praze. Spíše bychom ho mohli považovat za film o rozpornosti a neúplnosti poznání, o vztahování se od místa k ne-místu, o cestě ke středu, který nelze definovat jinak, než jeho imaginárním překročením. „Přemýšlení je také hegemonie svého druhu“, řekne ve filmu teoretik umění Vít Havránek, jeden z mnoha lidí, kteří ve filmu promluví. Říká tím, že není možné vyhnout se interpretaci faktů. Obraznou i fakticky popsanou pěší vycházkou městem od jeho okraje k centrálnímu ne-místu a zase od něj k okraji Rafani vyšrafovávají místa, kterými prošli a kam dohlédli. Na okraji každého takto vyšrafovaného místa se vyskytují neúplnosti, nedořečenosti, pahýly. Také občas se vyskytující návaznost může být ošidná, jako když anarchista Ondřej Slačálek promluví o citedalizaci a zanedlouho pro něm Vladimír 518 o citadele, ačkoli oba myslí na něco úplně jiného. Nespojitost a rozpornost jsou však součástí strategie, kterou Rafani zvolili v touze po poboření představ o filmu jako Odpovědi a rovněž o schopnosti Autora být jejím zprostředkovatelem.
Vážení diváci, připravte se na poměrně náročných 82 minut. Není u nás zvykem, abychom byli znejišťováni tím, že Autor převaluje samotné téma jako horkou bramboru v ústech. Někdy míváme takový pocit z vysloveně špatných filmů, ale to většinou bývá sebeklam nebo póza před sebou samým. Přitom dobře víme, v čem to bylo špatné. Domnívám se ale, že toto není případ filmu, který jste se podvolili shlédnout.
Jiří Ptáček
(Projev před projekcí filmu 31 konců / 31 začátků v Kině ART, Brno, 6. 3. 2012)
sobota 10. března 2012
čtvrtek 1. března 2012
čtvrtek 23. února 2012
středa 22. února 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)